Aotearoa je maorsky Nový Zéland a znamená to "Země Dlouhého Bílého Oblaku". Na pět týdnů od 6.12. 2003 do 8.1.2004 se stala cílem cestovaní a i když se při pohledu na glóbus zdá, že jsou to dva menší ostrovy, bylo to nakonec ještě málo. Aotearoa totiž má co nabídnout a jediným omezením zde je váš čas a samořejmě i peněženka. Nejen, že se od sebe liší Severní (Te Ika a Maui - Mauiho ryba) a Jižní (Te Waka o Maui - Maiuho kánoe) ostrov, ale také západní a východní pobřeží vzdálené od sebe necelý den jízdy autem jsou jako dvě rozdílné krajiny. Pro většinu lidí je Nový Zéland spjat s filmovou adaptací Pána Prstenů od Petera Jacksona, i když zde naleznete daleko více, rozhodně se vám nestane, že by jste na tento fakt mohli zapomenout. Neboť Prsten je všudypřítomný i v té nejzapadlejší usedlosti.

Všechny náhledy jež doprovází text se otvírají do nového okna a to pořád do toho stejného, nemusíte ho proto po každé fotce zavírat, nová se do něj načte a nebude se vytvářet okno nové. Všechny fotky jsou tak jak jsem je stáhnul z karty foťáku, rozměry 1600 x 1200 a počítejte s velikostí okolo 400 kB. Mapy z cestou jsou přezaty ze serveru Backpack New Zealand
6.12. - 8.12.2003 :: Cesta
Pohodlí v Business Class
39000 stop nad zemí
Civic District
Singaporský Merlion
Singapore
Sydney Ferries
Sydney Opera House
Sydney Bridge
Pohled přes záliv

V sobotu ráno vyrážíme na letiště a třídenní letecká cesta z Prahy přes Paříž, Singapore a Sydney do Aucklandu začíná. Na letišti Charles de Gaulle nás potkalo štěstí, neboť při check-inu u přepážky společnosti Quantas zapůsobil můj šarm nebo co a slečna jež vyřizovala palubní lístky sama od sebe zavolala svému šéfovi a povýšila nás z Economy do Business. Třináctihodinová cesta do Singapore tak proběhla ve velmi příjemném luxusu.

Singapore - vlajkaSingapore byl založen jako Britská obchodní kolonie v roce 1819. V roce 1963 se připojil k Malajské Federaci, ale o dva roky později se opět osamostatnil. Pravidelně se stává světově nejvíce prosperující zemí se silným mezinárodním obchodem. Žije zde 4 608 595 (červenec 2003) obyvatel z nichž více jak tři čtvrtiny jsou číňané. Další informace o Singappore můžete získat z The World Factbook

Po přistání jsme se vydali do města pomocí místního rychlovlaku. Moc se mi do něj nechtělo, při vstupu na nastupiště byl obrovský nápis "SMRT is always within your reach". A pak taky cedule s pravidly pro návštěvníky. Divím se, že je zde povoleno dýchat. Tolik zákazů pod pohrůžkou velmi drsných pokut snad nenajdete nikde na světě. Na druhou stranu asi to jinak nejde. Město je to obrovské, ale až překvapivě čisté a bezpečné. Jediné co kazí dojem je klima. Bezprostřední blízkost rovníku je první hodinu příjemná změna po podzimních plískanicích u nás doma. Pak už je vlhko a vedro prokletím.

Místním to však nějak nevadí, zrovna probíhá mezinárodní Singapurský marathon a tak potkáváme takřka celý den nešťastníky co se snaží doploužit do cíle, přestože ti nejlepší už dávno odpočívají v klimatizovaných hotelech. Podél katedrály St. Andrew jdeme k Parlamentu a procházíme si Civic District. Je zdě něco na způsob naučné stezky o historii a vývoji města. Od prvních kontaktů po rozvoj obchodního centra a japonskou okupaci. Na druhé straně řeky nás však už lákají mrakodrapy a tak přecházíme poblíž Boat Quay a zakláníme čím dál tím více hlavy. Dalším místem, které láká svou exotikou je Chinatown. Jsme však poněkud zklamáni, namlsaní americkými filmy čekáme papírové pagody a ulice plné draků, čtvrť ale spíše připomíná obrovské třžiště a domy jsou normálně cihlové vyzdobené ošklivými sloupky a arkýři. Alespoň jsme využili široké nabídky místní kuchyně a poobědvali jsme nudle s ruznými přísadami a kousky čehosi co chutnalo výborně, ale nebyl jsem si stoprocentně jist zda už je to mrtvé. Možná to bylo tím, že jsem baštil hůlkama. Po jídle prcháme zpět do centra. Míjíme mešitu Al-Abrar a pomalu jdeme po Raffles Quay k Fullertonu. Uchození si dáváme oraz v Merlion Parku a zbytek času před odletem travíme odpočinkem na Esplanadě poblíž divadla.

Na letiště jsme přišli zcela propocení a ublemcaní. Naštěstí je zde sprcha, i když pouze v salonku jedné z aerolinek - cena $SG 9.0 za osobu, a tak cestou do Sydney nezamořujeme okolí. Quantas ví jak zabavit pasažéry na dlouhých letech. Neustálý přísun jídla a silného australského vína. Těšil jsem se na Bariérový útes, ale letíme přes noc a rozednívá se až těsně před přistáním. Bágly nám v Praze odbavili jen do Sydney a tak se děsíme toho, že veškerý čas zde strávíme čekaním na zazazadla. Na přepážce nás opět překvapili. Seběvědomě tvrdí, že všechno je v pohodě a že je rovnou přeloží do dalšího letadla na Auckland. Quantas má výbornou pověst, bereme si jen palubní lístky a spěcháme na vlak do města. Času je málo, ale Operu si prostě vyfotit musím.

Znak města SydneyOblast města Sydney byla osídlena již před 50000 lety původním domorodým obyvatelstvem, roku 1770 k jeho břehům dorazil Francouz La Perouse a po něm angličan James Cook. 26.ledna 1788 zde 11 lodí z "First Fleet" zakotvilo v Sydney Cove. Vznikla zde trestanecká kolonie. Roku 1840 už zde žilo 30000 lidí. Dnes je Sydney městem s takřka 3.8 milióny obyvatel. Dominanta centra města, Harbour Bridge, byla postavena ve 30. letech, extravagantní Opera House pak v letech šedesátých. Oboje je zvláště známé po Olympiádě v roce 2000.

Přijíždíme rovnou do Quay Street, nábřeží mezi mostem a Operou. Celý záliv křižují vodní autobusy jež vozí lidi do práce. Z lodi se vždy vyhrne skupina v kravatách, ženy kostýmky a na nohou kecky. Botky s podpatkem mají přes rameno. Na lodi moc teplo není a tak potěší to teplé oblečení, které jsme v Singapore proklínali. Nejprve zuřivě fotím Opera House a pak i most. Škoda jen že je zataženo a občas poprchává. Postupně prázdná loď nabírá další pasažéry a pomalu míříme do vnitřního přístavu. Vystupujeme poblíž námořního muzea. U mola jsou zakotveny dva pěkné trojstěžníky z 19. soletí a také kolesový parník. Mě však nejvíce zaujala válečná ponorka. Bohužel času opravdu nemáme nazbyt a tak jsem si ji neprohlédl. Mířeme mezi mrakodrapy, po sterilních ulicích v Singapore je to tu poněkud změna. Navíc už je pracovní den a ulice jsou plné lidí spěchajících do práce či kamkoliv jinam. Vracíme se zpátky na letiště raději dvě hodiny před odletem. A vyplatilo se. Jak ráno nebyla na letišti ani noha, nyní se před vstupem do tranzitního prostoru vine dlouhá fronta. Vyplníme odletové karty a projdeme detektorem. Tentokrát letíme postarším Boeingem 737. Audiovizuální zábava se omezuje jen na velké plátno vepředu a malé televizky pod stropem uličky. Ale čekají nás už jen dvě a půl hodiny letu na Nový Zéland.

.