8.12. - 19.12.2003 :: Severní Ostrov
"Naše" Toyota Corolla
Auckland - City of Sail
Magická Sky Tower
Flotila vyhlídkových lodí
Maorský Whare Whakairo
Whangarei Falls - 26m
Procházka pod palmami
Společnice na Scenic Road
Oneroa Bay Beach v Russelu
Výhoda Pacifického podnebí
Česká hospoda a hotel v Puhoi
Visutý most přes rozvodněný potok
Kauaeranga Valley
Podivné stromy Coromandel Forrest
Maorská vesnice Te Whakarewarewa
Gejzír Pohutu (Velký Výstřik)
Pokus o maorský tanec
Strelitzia Reginae
Rotorua Bowling Club
Každodenní erupce Lady Knox
Žlutá to je síra...
...okrový je antimon...
...a červený oxid železa
Speleologické komando
Žádná snídaně v trávě
Oslňující Huka Falls
Studené Soda Springs
Tongarirská lávová pole
Všude jen láva a popel
Sopka Mt. Ruapehu
Red Crater, Ngauruhoe a Ruapehu
Vlnitý, vlnitý, vlnitý plech...
Wellington Ship Bridge
Noční přístav Wellingtonu

- Mapa cesty - Severní ostrov
Konečně přistáváme v Aucklandu na letišti. Pohled z okénka nás moc netěší, venku prší. Ve stejnou dobu přistála další tři letadla a tak je v hale poněkud nacpáno. Nejprve čekáme frontu na pasovém, tradiční otázka proč sem jedeme, kdy odlétáme a pak už jen razítko do pasu. Ještě horší to ale je na celnici. Nový Zéland má velmi přísná karanténí opatření. V příletové kartě máme zaškrtnuty stany a boty a tak musíme vybalovat. Naštěstí jsme s tím počítali a tak je vše snadno dostupné. Moje fungl nové pohorky je nezajímaji, ale stan a Lenčiny boty si berou. Asi za 15 minut nám je vracejí, stan je netknutý, ovšem botky jsou pečlivě vykoupané v dezinfekci. Voláme do půjčovny aby si nás vyzvedli, za chvilku už přijiždí dodávka a jedeme si pro auto. Máme objednané i připojištění nejen na úplnou likvidaci auta, ale i na škody způsobené třetím osobám. Vysvětlí nám pouze zběžně drobné odchylky týkající se jízdy vlevo (ovšem přednost stále zprava - má to některé nečekané důsledky) a díky tomu pojištění nám dá jen klíčky a popřeje příjemnou cestu.

Auckland - Maorské osídlení je starší 800 let a celá oblast vulkanických pahorků se díky své úrodnosti stala předmětem mnoha domorodých válek jak dokládají pa (opevněné vesnice) na jednotlivých vyvýšeninách. Po podepsání Dohody z Waitangi se Auckland stal hlavním městem NZ. Ovšem již roku 1865 tento status ztrací ve prospěch Wellingtonu. Od začátku 20.století město díky průmyslu a obchodu rychle roste. Dnes zde žije přes 1.2 miliónu obyvatel, Pakeha, Maorů, Polynesanů i Asiatů.

Podle mapy a na levé straně ulice, navíc po každém odbočení všichni sborem voláme "Doleva!", jedeme pomalu do města. Ubytování máme přímo v centru. A je tu klasický problém se zaparkováním. Za přijatelnou cenu 5 NZD přes noc nakonec využíváme parkoviště jednoho hotelu. Po té co vybalíme se jdeme ještě projít večerním Aucklandem. Z mlhy magicky vystupuje Sky Tower a ulice jsou liduprázdné. Druhý den navštěvujeme námořní muzeum s historií osídlení města a poté se jedeme projet po zálivu. Ne nadarmo je Auckland nazývan City of Sail. Jachtu nebo alespoň člun tu má snad každý. Zvláštní pozornosti se těší plachetnice zakotvené na nejlepších místech u nábřeží, třída America's Cup. Každá z nich stojí několik desítek milionů dolarů. Odpoledne míříme na Auckland Domain, kde je místní muzeum. Ostatní míří do dolních pater zaměřených na faunu a flóru a místní domorodé obyvatelstvo - Maory. Já to beru do nejvyššího poschodí, kde je válečná expozice. Od válek mezi Maory samými, přes koloniální války po první a druhou světovou až po dnešní konflikty a Novozélandskou učást na nich. Co jsem tak zjistil, Maoři nejsou žádná ořezávátka a jejich pojetí taktiky v 18. a 19. století jasně převyšovalo vojenské umění evropských mocností. Nákupem děl a mušket se pak technologicky vyrovnali osadníkům a několikrát Brity na hlavu porazili.

S tím jak houstlo Maorské osídlení, změnila se i struktura společnosti. Nejlepší cestou k pozvednutí kmenové many byl boj a tak se plně rozvinula hierarchie válečníků. Bitvy, odvety a nájezdy se odehrávaly po celé zemi, jednotlivé vesnice se přesouvaly na strategické pahorky, kruhové zdi a promyšlené obranné valy v několika liniích se po příchodu Evropanů ukázaly jako ideální doplněk k střelným zbraním a dělům. Britové si tak mohli na vlastní kůži během Zemských válek ve 40. a 60.letech 19.století vyzkoušet poprvé slasti a strasti zákopových válek.

Ještě večer odjíždíme na sever do Whangarei, kde se ubytováváme v postarším, ale útulném hostelu.
Lenka si ten večer zkouší jízdu na opačné straně silnice, což je v pohodě, horší je však absence pedálu spojky, což ji svádí k tomu mít jednu nohu na plynu a druhou na brzdě. Při sešlápnutí obou současně je osazenstvo vozu přilepeno na čelním skle. Nejprve jsme nechápali, ale šlo jen o test schopností vozu.

Russel byl původním Maorským osídlením, domorodci ho zvali Kororareka, od počátku kolonizace bylo sídlem britské autority a také jak poznamenává při své návštěve Charles Darwin, sebrankou spodiny společnosti . Během Zemských válek vůdce kmene Ngapuhi - Hone Heke - třikrát srazil vlajku - symbol evropské autority a 11.března 1845 po té co taktickým manévrem obsadil vlajkovou horu dokonce donutil Pakeha aby evaukovali oblast. Zbylé budovy po bitvě se dožili dnešních dnů, i když stále nesou stopy po mušketách a kartáčové palbě, a patří k nejstaším na Novém Zélandu

Druhý den směřujeme do Paihia a Russelu, nádhernou "Scenic Road" nám okořenilo blikající světélko ukazatele paliva. Středoevropská zkušenost s benzínkou v každé vesnici je nám tu k ničemu. I to co na mapě vypadá jako městečko je zde jen pár domečků roztroušených podél silnice. Patrně je to zohledněno i při nastavování palivoměru neboť ujedeme přes 50 kilometrů než se dostaneme k benzínce a v nádrži je více než jen výpary pohonných hmot. Letoviska v Bay of Islands jsou ještě opuštená, sezóna začína až za 14 dní, a navíc i počasí ještě není moc letní. Za Russelem se obloha roztrhala a plně nadšení jsme v lehce hřejícím slunci naskákali do Tichého oceánu. Evidentně k pobavení místních, pro které to je pořád moc studené.V podvečer se zastavujeme ve vesnici Puhoi, osídlenou několika rodinami z okolí Plzně v 19.století. Historické centrum je původní a hospoda je vyzdobena relikviemi českých osadníků. A také vzkazy současných turistů ze srdce Evropy. Asi se zde zastavují všichni, venku u pivka potkáváme partu moraváků. Na hřbitově jsou náhrobky se jmény Mary Straka, John Kukutschka a tak podobně, místní ale česky neumí anebo to dobře tají.

Puhoi je historická vesnice jež byla první na Novém Zélandu kde se usídlili čeští osadníci. Místní hospoda a hotel si zachovali svůj osobitý historický ráz do dnešních dnů. Pozůstatky z dob kolonizace pak najdete i v obligátním muzeu.

Polovina zúčastněných neustále nadhazuje něco o nočních přejezdech, prý abychom toho stihli co nejvíc, a moje protesty neberou vážně. Skoro za tmy projíždíme opět Aucklandem a jižně od něj se snažíme najít nějaký noclech. Značka Camp Site nás zavede neznámo kam a v jedenáct hodin totálně ztraceni zastavujem u krajnice u pomníků maorských kmenů. Spíme v autě neboť venku poprchává. Ve čtyři hodiny, zcela rozlámané, nás budí ptáci. Tankujeme u nejbližší benzínky a pro dnešek se rozhodujem k návštěvě Coromandel Forest Park. Do městečka Thames přijíždíme tak brzy, že jsou ještě všechny obchody zavřené a snídáme na ulici. K Info centru národního parku dorazíme ve chvíli kdy ho otevírají, kupujeme mapu a nějakou vodu. První den kdy se udělalo hezky a zrovna osmihodinový výlet vlhkým pralesem nebo na spalujícím slunci. Alespoň jsme nepotklali ani nohu. Ze stromů Kauri, které tu kdysi rostly, tu příliš díky mohutným požárům a težbě v minulém století mnoho nezbylo. Po noclehu u krajnice upravuji cestovní mapu a ta je jednomyslně schválena. Denní trasy jsou maximálně 150 kilometrů, v případě že pojedem více máme na to celý den. Odpoledne nacházíme velmi pěkný kemp Top 10 Holiday Park v Waiha Beach na pobřeží Bay of Plenty. Vybíráme si kabinku pro čtyři a kvalita s cenou se nám líbí na tolik, že se napříště hodláme ubytovávat tímto způsobem.

Stromy Kauri patří k nejmohutnějším na světě. Dosahují výšky 50 metrů a jejich obvod kmene je až 16 metrů, rostou takřka 2000 let. V době příchodu Maorů pokrývaly lesy Kauri takřka celý severní ostrov, ti začali stromy využívat ke stavbě lodí, domů a gumu k rozdělávání ohňů i žvýkání. Zkázu však přinesl až příchod evropanů, těžba začala ve velkém. Nyní tak pokrývají Kauri lesy pouhých 80000 hektarů a je věnováno velké úsilí jejich obnově.

Dalším cílem je město Rotorua, jedno z center maorské kultury a také oblast mohutné geotermální aktivity. Na okraji města je silně cítít síra a měststké parky skrývají různá termální jezírka a prameny. Raději se ubytujeme na břehu stejnojmeného jezera a jedeme se podívat do původní vesnice Maorů - Te Whakarewarewa. Celá se rozkládá mezi gejzíry a horkými prameny, v kterých místní vaří a používají i k rituálním koupelím. Celkem legrační je místní průvodce s velmi suchým smyslem pro humor (že by pozůstatek britské kolonizace) a neustálým opakovaním "folks" za každým druhým slovem. Obdivujeme nádherné gejzíry Pohutu a Prince of Wales' Feathers, sice poněkud z horšího výhledu než který provozuje z druhé strany Department of Conservation, za to bez návalu lidí. Dvakrát denně pořádá místní lidový soubor písní a tanců vystoupení pro turisty. Asi nejzajímavější je tradiční válečná Haka, ostatní písníčky znějí spíše jako polynéská hudba říznutá popmusic. U toho velmi zručně předvádí kreace s hůlkami a koulemi. A nechybí ani obligátní zapojení publika do akce. Mezi "dobrovolníky" jsem i já s Ladisem, ještě že holky nepustily natáčení videa. Stačí ty fotky.

Jelikož maorská kultura nepořizovala psané záznamy, veškerá historie byla zaznamenávána a udržována v písních a tancích. Jednotlivé taneční a písňové kreace jsou doprovázeny rituály. Zvláštním druhem je pak válečný tanec a píseň - Haka Taparahi. Každý kmen má svůj vlastní tanec a nejznámější je i díky národnímu rugbyovému týmu All Blacks Haka Te Rauparaha.
Jednu z písní i válečný tanec si můžete prohlédnout tak jak jsem je natočil, omlouvám se za obrazovou kvalitu, paměťová karta foťáku není nafukovací a tak jsem byl nucen komprimovat.
Maorské vystoupení - 8,26 MB 01:23 (DivX 160x120,15fps - PCM 8-bit)
Haka Taparahi - 12,4 MB 02:08 (DivX 160x120,15fps - PCM 8-bit)

Cestou zpátky navštěvujeme místní botanickou zahradu, kde obdivujeme orchideje. Jenom si je fotíme, nemusíme je trhat a pašovat jako někteří nejmenovaní univerzitní profesoři. Pro nedostatek vody je zrušena zpívající fontána, přestávám Lonely Planet pomalu věřit. V zahrádách u bývaleho guvernérského sídla hraje místní smetánka podivný mix pétangu, crocketu a kulečníku. Ani po pečlivém pozorováni jsem kromě základu nepochopil pravidla. Z ničeho nic a čisté oblohy se přihnala půl hodinová průtrž mračen. Vypadalo to jako když někdo pustil stavidla, vidět nebylo na krok a kanalizace nestíhala, ještě že naše chatka byla na nožičkách, vody bylo skoro třicet čísel. Místní mládež okamžitě vytáhla body surfy a prohánělo se po loužích konkurujících rozlohou jezeru.

Den nato je ovšem obloha opět vymetená a bez mráčku. Před námi je cesta skrz Wai-o-tapu, geotermální zemi zázraků, anebo maorsky též posvátné vody. Největším lákadlem je gejzír Lady Knox, pravidelná erupce v půl desáté ráno láka davy turistů do připravených ochozů. Pracovník národního parku nejprve diriguje přijíždějící vozidla a lidi s nezaměnitelným přízvukem a ukazováním "Paa:rkin" doleva a "Gaajz:" doprava, aby nám poté v čtvrthodinovém monologu vysvětlit tajemství podzemní aktivity a nakonec hodil do kužele kousek mýdla což donutilo gejzír k mohutné erupci. Taková větší automatická pračka.

Podezření, že pravidelnost gejzíru řídí skryté potrubí, nám ve svém výkladu osvětlil pracovník parku. Celý pramen je ucpán bahnem a tak se postupně tlakuje, pak stačí přidat trochu mýdla čímž se sniží povrchová vizkozita úcpávky a voda vystříkne ven.

Většina turistů pak naštěstí odjíždí a park si můžeme prohlédnout víceméně v klidu. Spousta smradlavých, ale hlavně různobarevných jezírek a minerálních teras. Některé dokonce mění barvu podle síly a směru větru. Nejkrásnější část White and Pink Terraces byla bohužel zničena sopkou Mt.Tarawera během erupce roku 1866 (pamatujete si seriál Děti od kouřové hory?).

V polovině 19. století byly hlavní turistickou atrakcí "Pink and White Terraces" poblíž jezera Rotorua, dvě obrovské a nádherné terasy víceúrovňových jezírek, vytvořených usazeninami křemíku z termálních pramenů jež zde vyvěraly po staletí. 31.května 1866 Maorský průvodce i Pakeha na výletní lodi spatřili na jezeře Tarawera waka wairua (přízračnou kánoi), zlé znamení, 10.června pak nejprve zemětřesení a poté mohutná exploze sopky pohřbila lávou, bahnem a popelem takřka 1500 čtverečních kilometrů. Zemřelo 153 lidí, terasy zcela zničeny a Mt.Tarawera rozťata vedví.

Na večer dojíždíme do mále osady Waitomo. Za tmy se jdeme projít podél řeky, cesta je lemována spoustou malých drobných světýlek. Není to fosfor ani světlušky, ale chemické světlo svítících červů, lepkavá tekutina, která láká neopatrný hmyz. Hlavní atrakce nás čeká druhý den. Červi jsou nejlepší v absolutní tmě a my musíme pod zem. Aby to nebylo jen tak obyčejné, nejprve si nafasujeme jeskyňářskou výbavu a k tomu navíc neoprén. Dole teče podzemní řeka a tu si sjedeme, taky potmě. Náš průvodce před slaněním 27 metrovým komínem chlácholí Lenku jež nemá ráda výšky ujištěním, že tohle není žádná výška, je to totiž hloubka. Povzbudivé. Z lana se odjišťuji přímo do řeky, je úžasně čistá a pod nohama se mi proplétají dlouzí a štíhli úhoři. Jízda peřejemy v absolutní tmě na nafukovací duši je adrenalinová, nad hlavou nám jako tisíce hvězd září červi. Mléčná dráha je proti nim ušmudlaný neon. Prolejzání skalních rozsedlin při světle čelovky a brodění po pás v studené vodě jen umocňují dojem. Po třech a půl hodinách nás ještě čeká horolezecký výstup skalní stěnou zpět na denní světlo. Teplá sprcha opravdu přijde vhod.

Přesunujeme se do centra severního ostrova k jezeru Taupo - největšímu na Novém Zélandě, hlavní zásobárně vodních a geotermálních elektráren z nichž čerpá NZ většinu své elektrické energie. Řeka jež opouští jezero je téměř nepřirozeně modrá a průzračná. Deset metrů hloubky a pořád vidět na dno. Pěna v peřejích nad Huka Falls oslepuje v prudkém slunci až bolí oči a přímo do vodopádu se nikdo nevydrží dívat dlouho. To by se na nedalo sjet ani na raftu. Pod vodopádem jezdí proudové čluny s turisty, ale padesát metrů od paty je mohutný proud zastaví i když motory jedou na plný výkon. A voda je nejen zastaví, ale i přehluší. Co nás však stále víc přitahuje jsou vrcholky Tongariro National Park, vulkanické pohoří s několika aktivními a smrtícími vulkány. Plánujene dvoudenní Tongariro Crossing.

Taupo je také zváno světovým hlavním městem pstruhů. Obrovští duhoví pstruzi sem byli dovezeni roku 1883 z Kalifornie a tak všichni jsou potomky jedné várky jiker. Každý rok na jaře se zde koná mezinárodní turnaj v lovu pstruhů.

Převážnou část našeho nákladu tvoří voda, naštěstí není po ruce váha, jinak bych to asi neunesl. Předchozí slunečné počasí se mezi rozeklanými lávovými poli rychle mění v mlhu a mžení a když po třech hodinách vystoupíme na vrchol dokonalého kužele sopky Ngauruhoe není vidět ani na krok. Přestože se chvilku nahřívám ve vroucí páře okolí kráteru je pod sněhem. Dolu to jde snadněji, sopečný popel je sypký a jede to po něm jako na klouzačce. Přes obrovský jižní kráter vystoupáme na zbytek Red Crater odkud je nádherný výhled na lávová pole a jezero v Blue Crater. Pod námi ze sírových výparů vystupují Emeraldová jezera mezi kterými mířímé k Oturere Hut. Není zde žádný život jen pláně s popelem z něhož vystupují přízračná skaliska lávových kamenů. Ne nadarmo si tuto krajinu vybral Peter Jackson do Pána Prstenů aby reprezentovala Gorgoroth. Chatu sdílíme se skupinkou mladých klučinů pod vedením frátera, asi nějaká církevní škola. Hlavně ovšem spíme pod střechou a v teple. Druhý den se vracíme k Red Crater abychom zdolali i druhou sopku, Mt. Tongariro. Cestou se začínají trhat mraky a nám se otevírá pohled na nejvyšší a nejnebezpečnější Mt. Ruapehu. Sopka zabiják má na svědomí největší přirodní katastrofu v novodbých dějinách Nového Zélandu, v roce 1953 na Štědrý den její erupce zasáhla jedoucí rychlík několik desítek kilometrů daleko a zabila 156 lidí. Zatím poslední záchvěv aktivity měla v roce 1996, ale na období 2002-2005 předpovídají odborníci další erupci. Bohužel, nebo bohudík, v době naší návštěvy k ničemu nedošlo, ale ty fotky...ty by byly. Odpoledne se mraky úplně roztrhaly a foťák jel na plný výkon. Jedno panorma hezčí než druhé, až jsem vybil zcela baterie.

Po návratu jsme zcela grogy a tak se pomalu podél pobřeží dostáváme do hlavního města Wellingtonu. Cestou je jistě zajímavý ostrov Kapiti, ptačí rezervace. Maximální počet osob denně je padesát a návštěvnící se musí předem rezervovat až několik týdnu před návštěvou. Tolik času nemáme. Ve Wellingtonu je superultramoderní muzeum Te Papa. Jeho expozice o fauně, flóře a geologii Nového Zélandu je bezchybná a v rámci moderních trendů i interaktivní, skoro jako na pouti můžete zažít zemětřesení a další slasti života s živly. Úplně opačně však působí doplňková expozice moderního novozélandského umění a designu, snad se neurazí nikdo, ale tohle by bylo hodně i na Knížáka. Při procházce po molu potkáváme spousty asijských námořníků. V přístavu kotví dvě válečná plavidla jihokorejského námořnictva, jsou na cvičné plavbě. Při pokusu o fotku mě sice MP málem vezmou obuškem, ale alespoň se dozvím že je možné se podívat na palubu. S radostí a zájmem toho využíváme. Moc nám toho neukáží, jen rychlé kolečko po palubě, námořníci anglicky příliš nevládnou. Asi si myslí, že jsme severokorejští špióni.

Původní Maorský název Wellingtonu byl Te Whanga Nui a Tara. 22.ledna 1840 zde přistála loď Aurora s prvními evropskými osadníky. Maoři odmítli prodat svou půdu a město tak vyrostlo takřka ilegálně. Celá oblast je velmi pahorkatá a k rozvoji města paradoxně přispělo zemětřesení roku 1855, jež vytvořilo vhodnou plochu pro přístav. Roku 1865 byl Wellington ustanoven hlavním městem díky své centrální poloze. Dnes zde žije v oblasti města přes čtřista tisíc lidí. Město je přezdíváno "Windy Wellington (Větrný Wellington)" díky takřka neustálému vzdušnému proudění Cookovým průlivem.

Odpoledne máme na programu Pána prstenů, je pouze den po premiéře a navíc doma budou třetí díl dávat až koncem ledna. V klikatých uličkách Wellingtonu je nejprve vůbec problém najít kino i když nás místní nasměrují. Konečně vidím nad ulící letícího Nazghúla, Reading Cinema, údajně největší plátno na jižní polokouli. Jsou čtyři hodiny a film začíná najednou ve třech sálech, první dva sice vyprodané ale ve třetím místo je. Ani si nestačím koupit občerstvení, tři a půl hodiny utečou tak rychle, že se nám ani nechce odejít. Za tmy celé město nádherně září, což můžeme ocenit z Mt.Victoria, pahorku jež se tyčí nad přístavem. Od Cookovi úžiny stálé fouká ostrý vítr s Tasmánského moře a chlad nás rychle zažene pryč.
Ráno vracíme auto a naloďujeme se na trajekt. Obrovský Interislander je plný lidí auto a dokonce vlaků. Přístavní zátoka je plná mělčin a skalisek a loď neustále kličkuje. Plavba nám trvá skoro 4 hodiny, míjí nás ultramoderní Lynx, proudový katamaran jemuž to trvá o polovinu méně. Tím definitivně opouštíme Severní ostrov, čeká nás ještě 17 dní putování po Jižním.